Učím se být šťastná IX

Za pár dní jsou tu vánoce. Je to vždy čas kdy jsem nejvíc vděčná za to co mě v životě udělalo nejšťastnější. A to jsou moje úžasné 4 děti. Jsou to skvělí lidé, kteří přišli do mého života a naplnili ho štěstím.

Můžu mít k mému exmanželovi řadu výtek. Ale za to, že jsme na svět přivedli 4 krásné lidi, za to mu budu vděčná do smrti.

Nejmladšímu bude za pár týdnů 15 - takže ještě trochu dítětem je. Ostatní již mají svoje životy. Ale o vánocích se zase sejdeme a budeme spolu. A já se budu znovu tetelit blahem. Vždy s nadšením pozoruji tu energii, soulad, radost, humor… když jsou ti čtyři všichni spolu. Ráda se na ně ze strany dívám a říkám si, že i kdyby se mnou cokoliv stalo, můžu již být klidná. Tihle čtyři se ve světě neztratí. Pomůžou si. Postaví se jeden za druhého. Ale zažijí mnoho radosti a užijí si i kopec legrace.

Můj partner "přinesl" do našeho vztahu 5 dětí. Taky již dospělých. Moje sestra, která žije v Kanadě obohatila tento svět šesti vzdělanými aktivními lidmi - mými úžasnými čtyřmi synovci a dvěma neteřemi..

15 mladých lidí, to už je takový malý statistický vzorek. Protože roky pracuji s lidmi, tak vím, že v každé skupině jsou slabší a sinější články. Gaussova křivka rozdělení prostě funguje. Ale v téhle skupině není nikdo, kdo by byl asociál, kdo by nebyl aktivní, otevřený člověk, kdo by nebyl ochotný pomáhat druhým a to nejen těm "svým".

  Často jsem přemýšlela, jak se nám to se sestrou povedlo, že všechny ty naše ratolesti jsou vzdělanými, čestnými lidmi. Co jsme dělaly jinak, správně ? Odpovědí je celá řada. Ale mají jeden velký společný jmenovatel. Je to RESPEKT.

Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem za svou sestrou byla v Kanadě v době kdy čekala své šesté dítě. Měla rizikové těhotenství, musela hodně odpočívat. A já pozorovala její interakce s ostatními dětmi. Fascinovalo mě, s jakou důvěrou a respektem s nimi komunikuje, jak každé ze svých dětí za něco obdivuje. Ten pocit vzájemného respektu mne tehdy velmi ovlivnil. Od té doby jsem se snažila své děti také brát víc jako své parťáky než někoho o koho se musím starat. Jako sobě rovné lidi, kteří mají své touhy, potřeby ale také zodpovědnost odpovídající jejich věku.

S tím respektem je to vlastně jednoduché. Je prostě reciproční. Pokud jej nedáme, nemůžeme jej ani dostat. S nedostatkem respektu vzniká ten veliký nesoulad vedoucí k tolika rodinným konfliktům.

Moje děti to se mnou nikdy neměly jednoduché. Určitě neměly růžové, umetené dětství. To že byly nucené být mnohem samostatnější a odpovědnější než jejich vrstevníci bylo možná pro ně trochu těžší. Troufám si tvrdit, že i díky tomu jsou z nich dnes tak kvalitní, spolehliví, dobří lidé. Snažila jsem se respektovat jejich potřeby a tužby a na oplátku doufala, že respektují a chápou moji situaci. Určitě je hodně věcí, které se mi nepovedly, určitě každé z mých dětí má ode mne i nějaká ta bolístka na duši či něco co mi vyčítá. Určitě by každý z nich řadu věcí na mém místě dělalo jinak a budou si je ve svém životě dělat po svém. Je mi líto, pokud jsem k nim někdy nebyla fér nebo jim nevědomky ublížila. Omlouvám se za to. Jedno je však jisté. Všechny moje děti bezpodmínečně a hluboce miluji. Srdce mi naplňuje láska a vděčnost vždycky, když na ně myslím.

A právě teď, v čase vánočním mám o to větší potřebu jim to dát vědět.

Mateřské štěstí se nemusím učit. To mám. Je to pro ženu to nejpřirozenější a nejzákladnější.    Jsem mateřského štěstí plná a jsem za ně nesmírně vděčná.